RENESANCE, REFORMACE A OSVÍCENSTVÍ. Pochopíme snáze, co to byla renesance, budeme-li se na ni zprvu dívat spíš jako na životní názor než jako na údobí, jež změnilo tvářnost evropských národů; jako na postoj člověka, který uplatňuje svou individualitu, svou rozumovou soběstačnost a svůj pocit radostné životní plnosti proti církvi, jež svým dogmatickým poukazem na nadsvětno znehodnocuje obraz tohoto světa a brání věřícím, aby se z něho těšili. Hledíme-li na věc z tohoto hlediska, nemůžeme nevidět například v Abélardovi (v. t.) úspěšného módního renesančního myslitele, který se odvážil čelit formuli dogmatu svým požadavkem logické uchopitelnosti nadpřirozených pravd; a Héloisa se svým neuvěřitelně smělým přiznáním „nikoli Bohu, nýbrž tobě jsem se chtěla zalíbit" a „v kostele se mé myšlenky nepovznášejí k nebesům, nýbrž k našim minulým rozkoším" – to je zas sobecky smyslová, k pomíjivým dobrům tohoto světa obrácená a rozkochaně rouhačská, pudová renesanční žena. Ovšem – tito dva milenci žili na přechodu jedenáctého a dvanáctého století, kdežto renesanci bývá oficiálně přikazován věk patnáctý, šestnáctý a sedmnáctý. Avšak o renesančním charakteru Giovanniho Boccaccia zajisté nepochybuje nikdo; nuže tento renesanční Maupassant žil v století čtrnáctém; a rovněž Dante, který časově přináleží středověku ještě hlubšímu, byl renesanční člověk lepší půlí své osobnosti: svým zájmem o vlastní nitro a svou odvahou prozkoumat vlastníma očima hlubiny pekelné a výšiny nebeské, a rovněž svou formulací rovnoprávnosti moci světské (impérium) a moci církevní (sacerdotium). Za důležitý článek regeneračního procesu, všeobecně nazývaného renesancí, můžeme označit i přebudování scholastiky poznáním Aristotela a arabské literatury, což se přihodilo ve XII. století. Renesanční charakter má také údobí vlády Fridricha II., podporovatele pozitivního bádání a autora proslulého výroku o třech podvodnících, Mojžíši, Mohamedovi a Kristovi; a tento odvážný potentát byl korunován roku 1212. Význačná událost pokročilé renesance je vzkříšení starého atomistického učení Demokritova; i vizme pařížského scholastika jménem Nicolaus de Antricuria, který v prvé půli čtrnáctého století učil, že v přírodě není nic než pohyb, spojování a rozpojování atomů!

Renesančnímu životnímu názoru pak dopomohla k rozkvětu a k rozšíření celá nepřehledná spleť popudů vnitřních a vnějších. Hlavní vnitřní příčina bylo staleté kostnatění a mrtvění církevní scholastiky a ztráta nábožensky citové oprávněnosti rozporu mezi pravdou, k níž člověka vede rozum, a oficiálně ukládanou vírou. Dále vyčerpání expanzivních sil, a tudíž i zeslabení politického významu Německa, vyčerpávaného soubojem dvou císařů, což dopomohlo Itálii k vstupu do evropských dějin; a v Itálii renesance začala. Dále křižácké výpravy a jejich ohromné hospodářské, obchodní a kulturní důsledky. Dále odumírání byzantské říše, kdy Řekové, tísněni Turky, začali emigrovat do západní Evropy a oživili tu zájem o řečtinu a starověkou filosofii. A konečně senzační objevy nových světadílů, památné plavby, s nimiž se v údobí mezi r. 1486, kdy Diaz pronikl k mysu Dobré naděje, a 1522, kdy Magalhaes dokončil první plavbu kolem světa, protrhl pytel. V těch letech došla potvrzení představa „zemského jablka", formulovaná Martinem Behainem, zeměkoule se stala prozkoumatelnou skutečností, a není náhodou, že téměř současně Kopernik stanoví dráhy hvězd a Země mezi nimi. Změnil se svět, kosmos, prostor, čas, lidé byli takřka přes noc donuceni jinak myslit, jinak počítat, a tyto změny nesmírně ovlivnily duševní rozvoj člověka: věru neuvěřitelná je hojnost geniálních lidí, kteří dovedli dát výraz svému pocitu tvůrčí síly, smyslovosti, své procitlé rozkoši z tvarové mnohosti tohoto světa, své důvěře ve vlastní myšlenky, konkrétněji svému odporu k scholastické učené nevědomosti, své duchovní příbuznosti se zapomenutými nebo špatně chápanými vědci a filosofy starověku a své vášnivé touze po svobodném pochopení tajemství přírody. Ve vysokých kruzích církevních a aristokratických se rozmohl epikureismus a umělecké amatérství; bylo objeveno rozkošné teplo italského slunce a krása italských památek; úsilí o obnovení klasické latiny Ciceronovy a Vergiliovy vedlo k hromadnému odsuzování všeho, co kdy ve středověku bylo latinsky napsáno – včetně svatého Augustina; moc, bohatství, smyslnost, umění a věda, nezatížená pocitem hříchu, marnosti a myšlenkami na onen svět a naopak okřídlené vědomím důležitosti a autonomie vlastní osobnosti, se staly novým cílem lidského života. Ať se podíváme na kterého chceme filosofa renesančního, všude se setkáváme s jedním a týmž motivem; zdůraznění vědomí vlastního já. Považuje-li Giordano Bruno své vědomí, mikrokosmos, za zrcadlo vesmíru, makrokosmu, nebo buduje-li Descartes svůj filosofický systém na svém myslícím já, je to dvojí variace najedno téma; vyhazuje-li Bacon scholastické knihy oknem a obrací-li svůj zájem k indukci, je to opět on sám, já Bacon, který se chce o věci na vlastní oči přesvědčit, než ji vezme na vědomí. Člověk, já, individuum, stojí nad troskami učenecké budovy scholasticko-aristotelské a před znovuoživenou hádankou přírody. Cesty, vedoucí k jejímu rozřešení, jsou několikeré. Buď bude hledat radu u starých, církví zavržených pohanských autorů, u Platóna a u Aristotela, neznetvořeného arabskými výklady a mnišskou sylogistikou. To je první, nejstarší směr myšlení renesančního, zvaný humanismem. Anebo se bude snažit zdolat přírodní tajemství magií, stykem se zlými a dobrými duchy, astrologií, studiem spisů novoplatónských a pochopením pythagorovské mystiky čísel; to je druhý, magický směr renesanční filosofie, jehož nejzajímavější představitel byl Paracelsus. Avšak astrologie přešla v astronomii, matematiku a mechaniku – vyrostl třetí, nejdůležitější směr renesanční, jehož mistři byli tvůrci moderních věd Kepler, Galilei, Newton; to je třetí, mechanistický směr renesanční, obnovující světový názor Demokritův (v. t.).

Avšak všechny tyto nové myšlenky a pocity životní, jejichž světodějnou důležitost dovedeme dnes s odstupem tří až pěti staletí jak se patří ocenit, protože v renesanci právem vidíme jitro dnešního dne, měly v době svého vzniku málo váhy pro širokou veřejnost, týkaly se ponejvíce jen vysokých kruhů aristokratických a církevních, zajímaly mocné pány ajejich příživníky, ale nikoli lid; lid viděl jen zvůli, anarchii, hrabivost, ateismus, prostopášnost, neúctu k autoritě Písma a církevních otců. „Italové," vypráví pohoršené Luther, ,jsou lidé nejbezbožnější; vysmívají se pravému náboženství a tropí si žerty z nás křesťanů, kteří věříme Písmu ... Když jdou do kostela, říkají: Pojďme se přizpůsobit obecnému bludu." Renesanční člověk objevil, jak jsme řekli, individuum. Jenže renesanční člověk, toť učenec, umělec nebo mocipán, nikoli lid. Lid však nezůstal pozadu a objevil svou individualitu na vlastní pěst; a to je reformace.

Ve formulaci mistra Jana Husa (1371-1415), že církev je obec vyvolených, k níž patří každý, kdo žije křesťanským životem a kdo si svým bohumilým životem zasloužil spásy, je obsaženo celé myšlenkové jádro reformace: kritika církve, jež se proměnila v světskou organizaci právní, politickou a finanční, odmítnutí církevní autoritativnosti, samospasitelnosti a neomylnosti, uplatnění práva na individuální zbožnost, na individuální řešení konfliktu mravního, na bezprostřední styk s Bohem bez vměšování církevně světské instituce, na individuální, rozumovou četbu Písma. Rovněž Petr Chelčický se dovolává původního smyslu Kristova kázání na hoře, odmítá scholastické učenecké kluzkosti a kult svatých; a totéž svým řízným německým způsobem opakuje Martin Luther (1483-1546), když mluví o čistém učení Kristově, kdežto scholastika je dílo Ďáblovo a Aristoteles líný osel.

Reformace tedy byla především protest proti renesančnímu zesvětštění církve – ale současně byla i doplňkem renesančního hnutí, doplňkem lidovým, náboženským, neboť uplatňovala stejně jako renesance člověkovu individualitu a hlásila se k evropské kulturní minulosti: ovšem tento návrat do starých časů nesahal až do dob pohanských, nýbrž pouze k počátkům křesťanským. I renesanční znak zesvětštění, návratu k věcem tohoto světa spatřujeme u reformace. Tím totiž, že protestantismus (úhrnné označení všech reformovaných, tedy od katolictví odpadlých křesťanských církví) přestal uznávat v kněžství a v mnišském asketismu vyšší formu křesťanského života, protestantský člověk na rozdíl od zbožného křesťana neviděl ve svém povolání nutné zlo, jež člověka odvádí od myšlenek bohumilých a překáží mu na jeho cestě za spásou.

Náboženské zájmy tedy byly znovuvzníceny; vzkříšeny byly v značné míře i staleté středověké boje císařství proti církvi, světské moci proti moci kněžské. Luther potírá uchvatitelství církve a přiznává část její moci ramenu moci světské; učený Melanchton, sám katolickou církví prohlášený za kacíře, přiznává státní moci právo trestat kacíře – ovšem kacíře protireformačnÍ, odpůrce dogmatu lutherských; ženevský reformátor Kalvín zavádí novou, protestantskou inkvizici a dává upálit svého odpůrce, lékaře Serveta; a žák Kalvínův, Theodor Beza, stanoví, že kacířství je nejhorší ze všech zločinů, a má se tudíž trestat trestem nejvyšším, a že trestem tímto se slOUŽÍ Bohu a uctívá se jeho Syn. Za těchto okolností se ovšem svoboda svědomí a myšlení, proklamovaná renesančními mysliteli, octla opět vepsí.

Kdekoli reformace zvítězila, namířila proti katolíkům zbraně, původně namířené proti ní; a tu stará církev byla nucena utáhnout šroub, ztužit režim, vzkřísit scholastiku, vrátit se ke klerikálním hlediskům, očistit papežství, takže Evropa se rozpadla na dva silné, nesmiřitelné tábory, tvrdě ozbrojené a nenávistné. Intelektuální aristokracie renesanční, aby nebyla rozdrcena a smetena, utekla se k vládnoucím mocem církevním a politickým – v protestantské Anglii k Tudorům a Stuartům, na pevnině ke křídlu katolickému, protireformačnÍmu; toto na prvý pohled nemožné a protismyslné služebnické přifaření odpůrců církve, pohanů, individualistů k omlazené a utužené instituci středověké vedlo kupodivu k výsledkům nejlepším, k pronikavému rozvoji umění a vědy, zvanému renesanční kulturou protireformační, charakterizovanou jmény Torquato Tasso, Corneille a Racine, Cervantes, Rubens, Descartes, Galilei a Montesquieu. Kontinentální tábor protestantský však zůstal k své nesmírné škodě renesančním intelektuálům uzavřen; dějiny lidského ducha probíhají v paradoxech.

Připoutání renesance k státním a církevním držitelům moci nebylo ovšem bez pronikavé revize původního programu humanistického, bez utlumení sympatií k pohanství starověkému, a dokonce bez občasného znásilnění původních tendencí individualistických, což vedlo – např. u Machiavelliho a u Hobbese – až k velebení násilí a absolutismu. Avšak účel světí prostředky; renesanční myslitelé a umělci překonali pod ochranou mocných dvě staletí náboženských kolizí a osamostatnili se teprve ve věku osmnáctém jakožto osvícenci. Osvícenství tedy není nic jiného než na vlastní nohy postavená, zdemokratičtělá renesance; nikoli renesance, nýbrž teprve osvícenství překonalo středověk. Individualismus, světské myšlení, záliba ve vědách přírodních, v matematice a mechanice, autonomie rozumu – se všemi těmito principy renesančního myšlení se potkáváme i v osvícenství, ale poznáváme je stěží, neboť jsou nesmírně zesílené, zbytnělé, podepřené pýchou a sebevědomím. Původce tohoto filosofického směru, John Locke (v. t.), otřásl starou metafyzikou, zrušiv prastarý pojem substance a přemísti v platónské ideje ze zásvětna do středu lidské duše, takže se staly závislými na naší smyslové a rozumové chápavosti, či chcete-li – na naší omezenosti a hlouposti. Revolučnost těchto myšlenek je tu ještě maskována tím, že Locke věřil v Boha, a uznával dokonce i zjevení; ale hned u jeho následovníků se ukázalo, kam vede kolej, na niž Locke přehodil výhybku; Berkeley zrušil skutečnost světa, Hume zrušil duši, Bayle vyhlásil nezávislost státu na církvi a zásadu snášenlivosti (tolerance) k ateistům, Condillac (viz Senzualismus) zrušil rozum, encyklopedisté (v. t.) se vyslovili pro materialismus, Rousseau proklamoval zásady socialismu, svobody a rovnosti všech lidí. Konec této neuvěřitelné historie znáte všichni; v dějepise se jí říká Francouzská revoluce.


[BACK]